O terapii, vztazích, sebevědomí a vítězství na vlastním „bitevním poli“ …

Můj příběh je trochu odlišný, protože terapii jsem absolvoval už před zhruba dvěma lety a čítala jen několik málo sezení. Od té doby uběhla již velmi dlouhá doba a změnilo se toho opravdu hodně - moje povaha, vztahy i postoje. Poprvé ve svém životě jsem ale schopen říct, že ho mám pod kontrolou - tedy alespoň do takové míry, jakou si člověk může přát. Přitom právě terapie v tom hrála velmi důležitou roli, ačkoli stála na samotném začátku a na první pohled změnila jen málo. A skutečně – když to vezmu pragmaticky, terapie byla "jen" povídání. Reálné vítězství se dějí na bitevním poli, když svým problémům čelíte a nevzdáváte se. Všechno důležité, co mělo nějaký reálný vliv, jsem si musel vydřít sám. Pravda ale je, že žádný terapeut za vás vaše problémy nevyřeší (i když právě tahle naděje je tím, co mě k němu na začátku přivedla). Dokáže vás ale nasměrovat na správnou cestu, abyste nepropadli pasti zoufalství a černých myšlenek. Někdy jsou totiž tak těžce rozpoznatelné a jsou natolik svůdné, že bez odborné pomoci si s nimi jen málokdo poradí. A kdo ví, jak bych se bez terapie se svými problémy nakonec vypořádal já. Osobně mě k terapii přivedlo zoufalství. Vztahy v rodině byly na bodu mrazu, nesl jsem si v sobě spoustu křivdy, nenávisti a trápení i ke svým nejbližším stejně jako ohromnou spoustu bolestných vzpomínek. Po tom všem jsem neskonale zápasil se svým sebevědomím a sebedůvěrou, neustále jsem o sobě pochyboval, byl jsem paranoidní a nevěřil jsem, že mě někdo může mít rád. Stavěl jsem tak kolem sebe zdi, byl jsem namyšlený, arogantní, přehnaně dominantní a sám. Nutno říct, že většinu z toho, co jsem popsal, platí dodnes. Co se tedy změnilo? Především to, že jsem si tohle všechno uvědomil. Dokázal jsem pojmenovat svůj problém, dostat se na jádro jeho podstaty a přijmout jeho skutečnost. A teprve dnes, po dvou letech, cítím, že jí skutečně rozumím. I když se velká část z toho děje i dnes, jsem schopen ji přijmout a žít s ní dál a také ji pomalu, trpělivě a s úctou k sobě samému měnit k lepšímu. Dnes tak události, které jsem dřív vnímal negativně a dopředu jsem do nich vstupoval jako poražený, ačkoli jsou stále náročné a nepříjemné, jsem schopen je zvládnout, změnit své chování a vyřešit je jednou pro vždy, nebo alespoň odejít s čistou hlavou a bez výčitek. S každou takovou situací má sebedůvěra pomalu roste a já jsem stále spokojenější. Tahle změna přitom trvala nejméně dva roky (těžko říct, kdy to vlastně začalo) a to jsem byl možná ještě jeden z těch šťastnějších. Na druhou stranu jsou i lidé, kteří tyhle problémy nikdy nezažijí a chovají se tak naprosto přirozeně. Svůj osud si ale většina z nás nevybírá a tak už to v životě chodí. Přinejmenším jsem si touhle zkušeností rozvinul velmi dobrou empatii a porozumění druhým lidem a to je něco, čeho si velmi vážím. Jak přesně k tomu teda přispěla terapie? Díky skvělému přístupu, otevřené mysli, velké dávce porozumění, zkušenostem a odborným znalostem mě paní Jitka dokázala naučit novým způsobům myšlení, které mi otevřely oči a umožnily mi nad sebou přemýšlet i jinak než negativně. Naučila mě pojmenovat svůj problém, klást si přiměřená očekávání a především to, že nestačí o problémech jen přemýšlet, ale také jít a zkusit něco udělat jinak. I když to napoprvé (a možná ani na desáté) nevyjde, naučíme se o sobě vždy něco nového a získáme novou zkušenost, která nám umožní se dostat podstatě problému zase o kus blíž. Když se dostaneme do podobné situace, málokdy v sobě najdeme něco takového sami od sebe a často si potřebujeme zažít nejprve nějakou skutečně nepříjemnou událost, abychom si to uvědomili. Přínos terapeuta, který vás k něčemu takovému dokáže zavčasu přivést, je pak k nezaplacení. Mě nakonec finanční situace donutila terapii přerušit poměrně rychle, ale tohle vědomí jsem si z ní stačil odnést a rozhodl jsem se ho držet i nadále. Po terapii mě paní Jitka několikrát žádala, jestli bych podobný článek nenapsal, já ho vždy slíbil a nakonec nic neudělal, protože jsem vlastně nikdy nevěděl, o čem psát, ale dnes jsem si významem terapie ve svém životě skutečně jistý a protože rád své sliby plním, článek jsem dal nakonec dohromady. Co bych tedy chtěl vzkázat na závěr?

Jen to, abyste se nebáli a věřili si. I když je to na začátku těžké, stojí to za to. Pokud se nevzdáte a dojdete nakonec svojí cesty ať už je jakkoli dlouhá, podaří se vám to, protože my lidi jsme už zkrátka takoví. Naše mysl má neuvěřitelnou schopnost sebe uzdravení, a pokud o ni budete pečovat, dojdete svému štěstí. Přeji vám všem proto mnoho úspěchů, pevnou vůli a plno odhodlání.

Michal

Komentáře